Duben 2017

Instagramový art

30. dubna 2017 v 19:09 | Mikalia

Čas na kávu

30. dubna 2017 v 19:08 | Mikalia |  Iphonek 6


30/4/2017 Foto 4

30. dubna 2017 v 18:50 | Mikalia |  Fotografie

30/4/2017 Foto 3

30. dubna 2017 v 18:50 | Mikalia |  Fotografie

30/4/2017 Foto 2

30. dubna 2017 v 18:49 | Mikalia |  Fotografie

30/4/2017 Foto 1

30. dubna 2017 v 18:49 | Mikalia |  Fotografie

30/4/2017 Foto

30. dubna 2017 v 18:48 | Mikalia |  Fotografie

Srando pojď

30. dubna 2017 v 11:18 | Mikalia |  Retro
Dneska to rozjedem :D


Ta můza krerá se tak ráda vrací a chce Vám to říci

30. dubna 2017 v 11:12 | Mikalia |  Básničky 1
Postavil ji do chodby
Kolem krku provázek omotal
Spustil ty své kletby
Tiše magicky zaklínal
Na rty dal červeň, zrudla
Chudák ta holka, zchudla!
Ruce dal za záda
Svázal podél šíje
Teď tiše odříká
Tam na kanapi, v noci tiše
Gesta ji ukázal
Opakovala je vroucně
Jako dvě koťátka
Špulila hýždě
Zlatou klícku jí připravil
Hbitá naléhavá nutkavá
Osobnost kterou svět by popravil
Ta oddanost pustá vrtkavá
Postavil ji do chodby
Tu umělou pannu splácanou ze hlíny
Donutil rukou ke grimasům
Až měla před očima vidiny
Oči převázal kouskem látky
Po siluetě modřiny
tělo muší vážky
Odříká tiše modlitby
Ta víla dusí se a prosí
Chtěla by na nohou cítit kapky rosy
Každou noc když se to stává
Dívá se oknem tam do dálek
Takhle to pak nastává
Když ucítíš chuť pozlátek


Myšlenka ve vakuu a vzduchoprázdnu :D

30. dubna 2017 v 10:45 | Mikalia |  Myšlenky 1
Byla jsem plavat a na vínku a k tomu vínku se přidal tak nějak sám pan Gin s tonickem a byla ještě větší sranda :D

A jak dopadl pan Black?


About Berlin

30. dubna 2017 v 10:34 | Mikalia |  Myšlenky 1
Jedete do Berlína a prostě bez toho nemůžete odjet. Nejkrásnější suvenýr z Berlína? Cédečko About Berlin. Bez toho by Berlín nebyl Berlínem.


Je na čase.... :-)

30. dubna 2017 v 9:56 | Mikalia

Nádherné :-)

30. dubna 2017 v 9:44 | Mikalia

Praha 1

29. dubna 2017 v 16:42 | Mikalia

Malebné město Praha 1

29. dubna 2017 v 16:29 | Mikalia

Malebné město Praha

29. dubna 2017 v 16:29 | Mikalia

Nádhera

29. dubna 2017 v 16:23 | Mikalia

Pozdrav z Prahy

29. dubna 2017 v 16:16 | Mikalia


Inspirace pro dnešní den :-) wooow

29. dubna 2017 v 16:12 | Mikalia

28.10.2015

29. dubna 2017 v 15:57 | Mikalia |  Básničky 1
Usmívej se, plač
Ty nejsi ten,
Za koho mě máš
Zlý, zlý je v noci sen
Má panenko nechoď ven
Usmívej se, plač
Ty nejsi závodník
Žádný hráč
Nejsi vědoucí, ničí bůh
Hlína v zemi páchne
V ložnici mihl se duch
Usmívej se, plač
Ty nejsi ten,
Za koho mě máš
Zlý, zlý ztracený touhy
Všechno zlý má své mouchy
Má panenko, toč jen se toč
A pookřej
Mé dlaně nabízejí drahokam
Ještě posečkej
Usmívej, se, plač
Já nejsem ten
Za koho jsi mě měla
Cožpak panenko,
Cožpak jsi zapomněla?

27.10.2015

29. dubna 2017 v 15:55 | Mikalia |  Básničky 1
Potřebovala bych si šlehnout drogu odvahy
Jsem pošetilá, a kdo je ten neznámý?
Polapit do sítí
Však skulinka
On nemluví,
A jenom se usmívá
Pije kávu ne podle mých pravidel
Cítím, že je díky tomu úhlavní nepřítel
A límeček košile se mu ledabyle kroutí
Jak on ví, co mě zajímá
A co se mi hroutí
Když mám radost
Tancuji jako Marilyn Monroe
A všichni na mě hledí
Kdybych tak věděla
Co právě teď letí
V balerínkách s knihou v ruce
Usrkávám latté v podloubí
a hřeju si srdce ať nebloudí

19.6.2016 L.

29. dubna 2017 v 15:50 | Mikalia |  Slova přátel
Mám tě pořád v hlavě, pořád myslím na tvé problémy, ale nemám na to sílu ti pomoci. Tvé uzdravení přináší zároveň i mé uzdravení, proto ti posílám pozitivní energii, abys dokázala se také vzbudit a začít žít tak jako se o to snažím teď já. Hezký večer Myško


Citát o ženách

29. dubna 2017 v 15:47 | Mikalia |  Citáty
Krásná žena je krásná žena, ale krásná a inteligentní .... to je vražedná kombinace.


Z čokolády od Lukyho

29. dubna 2017 v 15:45 | Mikalia |  Myšlenky 1
Čokoláda pro povzbuzení

Trampoty ať jdou z hlavy ven, Tvůj obličej rozzáří se úsměvem !

Tohle byla čokoládka, kterou mi Luky dal na tajňačku do kabelky, když jsem od něj šla do práce


22.5.2016 L.

29. dubna 2017 v 15:39 | Mikalia |  Slova přátel
Míšo musíš k doktorovi! S tím žaludkem a taky k té psycholožce. Jsi nemocná a já taky. Musíme se léčit! Já potřebuji teď trochu od tebe prostor, abych se z toho mohl pomalu dostat. Nezvládám teď bohužel udržet 2 lidi, mám energii sotva pro sebe :-( Neber to prosím špatně. Pomůže nám to, uvidíš.

Neboj se já ti napíšu, dřív nebo později. Jen to musí být teď bez emocí, jinak do toho úplně spadneme. Musíme si prostě tyhle věci nejdřív vyřešit. Určitě napíšu pozitivní výsledek a to od tebe chci taky. Když budu moct, rád zase pomůžu

Ty taky Myško. Držím ti moc ve všem palečky, jsi moc trpělivá a vím, že to hravě dokážeš.


Citátek z růžového deníku

29. dubna 2017 v 15:30 | Mikalia |  Citáty
Ten, kdo dává tvým rtům úsměv, dává tvému srdci život.


Terapie chůzí 7.5.2016

29. dubna 2017 v 15:28 | Mikalia |  Myšlenky 1
To, co tě životem doprovází. Krok sem, krok zpátky. Vracet se na svá oblíbená místa, která tě něčím záhadným přitahují. Jakoby taková drobná malá pavučinka, která je neviditelná, ale působí na tvé niterné já. Ten pocit, když navštívíš to místo, která máš tak rád a najednou je ti hrozně hezky. Hřeje tě ten pocit, že tam právě stojíš na tom místě a nasáváš atmosféru. Znáš ty místa za každého ročního období. Může být parné léto, padat trakaře nebo ti mrznout prsty pod tíhou sněhových vloček a ty se stále pořád vracíš. Takové to je, když máš někoho rád? I když jsou chvíle, kdy se na toho človíčka zlobíš, pak nastane zase rychle ten zvrat, když vidíš toho člověka usínat v posteli při měsíčním světle a máš chuť mu na každý kousek jeho kůže dát spoustu pus. Jsme originály. Pojí nás k sobě věci, které máme rádi. Ať už jsou to naše koníčky nebo jídlo na kterém v poslední době ujíždíme. Oblíbené šaty nebo ty úchvatně růžové tenisky, které nám tak skvěle pasují na nožku jakoby byly zrozené právě pro tohle chodidlo jediné na světě. Vždycky když mě něco trápí, tak jsem si oblíbila chodit na ty svá oblíbená místečka. Takové moje cestičky, hlavně po místech staré Prahy a pak vidím ty problémy v úplně jiním světle. Pak to jsou malé drobné hlouposti a hned se mi nabízejí řešení, často i odpovědi na mé otázky. Každý si musíme vymyslet nějaké úniky, co nám pomáhá. Bez toho by to ani nešlo a baví mě pořád sobě víc porozumnět a zjišťovat, že věci, které dřív smysl nedávaly, už ho zase mají. Sedím teď v krásné nové kavárně v Tusarově ulici. Kousek od Lukyho bydliště. Zažili jsme tu spolu spoustu krásných vzpomínek. Dokonce to byl on, kdo mi tuto kavárnu představil. Bylo to minulý týden v neděli. Takové květnové aprílové počasí. Hrozně moc se chtěl Luky přidat ke mě na procházku. Dali jsme si schůzku v této uličce a ukázal mi tento nový svět - tuto kavárnu - Coffeehouse Barry Higgel a pak jsme šli na hrad a poprvé jsem navštívila Jelení příkop. Vidět hrad zase z úplně jiného pohledu byl opravdu zážitek. Denně po Praze nachodím nejméně 10 km a už to tak nějak ke mě patří. Dřív jsem taková nebyla a tuhle zálibu jsem si rychle osvojila. Říká se, že při chůzi se tělo dostává do největší rovnováhy. Chůze pro tělo je vlastně nejvíc přirozená a je škoda, že tolik lidí tráví čas v autech a dopravních prostředcích. Chápu, že se musíme přizpůsobovat kariéře, povinnostem všedních dnů, ale vždycky se najde aspoň chvilka se projít cestou z obchodu a odpočinout si a setřást tíhu všedních dnů. Dělat věci trošku jinak - to mě baví a naplňuje. Dělat si svět barevnější a ty malé krásné detaily, které mám tak moc ráda. S Lukym se naše cesty opět setkaly. Asi jsme si souzeni nebo to tak prostě má být. Snažím se při každém našem setkání mu dát dopis. Píšu mu ručně dopisy, hledám po různých papírnictví pohlednice, které by mu udělali radost. Je mou inspirací. V těch dopisech jsou převážně básně nebo úryvky pro něj. Přijde mi to originální. Někdy k těm dopisům přiložím fotografie, které jsem vlastnoručně fotila. Doufám, že tyhle kroky budou stále směřovat tímhle směrem a naučíme se více porozumnět jeden druhému. Lidi by si neměli působit zlo. Už tak ho je na světě mnoho a já chci přijít za svým miláčkem a chci, aby mi říkal hezké věci a hladil mě. Rozmazloval všemi těmi krásnými způsoby, které mám tolik ráda. Žena je zrcadlem muže. Bude jí milovat, hýčkat a bude na ní hodný, vrátí se mu to poté stokrát tolik. My ženy, dívky, matky, slečny, chceme milovat a být milovány. Já osobně hrozně ráda dostávám květiny a nejradši mám růže jakékoliv barvy. Vyvolá to ve mě takový krásný pocit jedinečnosti a vzácnosti, že ten člověk tě má rád, líbíš se mu a chce ti udělat radost a ten pocit, když se ráno probudíš a ta květina ve váze jakoby říkala jsi nádherná krásko a já ti přeji krásné dobré ráno.

V Tusarově ulici 7.5.2016


Krásný citát

29. dubna 2017 v 15:06 | Mikalia |  Citáty
Muž, který zachází se svou přítelkyní jako s princeznou je důkazem toho, že byl vychován královnou.


28.4.2016

29. dubna 2017 v 15:00 | Mikalia |  Básničky 1
DUHA - Tramvajová

Chytni duhu
Tancuj okolo domu
Tam okolo ráje
Spadni do trávy
Tam se to hraje
Polap duhu
A zašeptej té do ucha
Život je prazvláštní
A přeci je to nádhera
Pevně se drž duhy
A tancuj s rukama dokořán
Je to velká hra
Netrucuj, popojdi dál
Duha v ústech zaniká na vrchol
Tam za kopci jediná
Prosba na kolenou
Kdo žádá a prosí
Usměj se a toč se dokola
Ty svižnej diváku
Neboj se a pookřej
Tam na divanu
Z okna dokořán
Do pokoje leze duha
I když je překrásná
Jde to ztuha
A tak tancuj
Do kola, do rytmu hudby
Bude to nádhera
Svět plný duhy


6.4.2016 Citát

29. dubna 2017 v 14:48 | Mikalia |  Citáty
Nevím, kdo píše scénář mého života, ale má divný smysl pro humor :D

Růžový deník

29. dubna 2017 v 14:45 | Mikalia |  Myšlenky 1
Milý růžový deníčku. Strávíme teď spolu dlouhé chvíle. Zakoupila jsem si tě 16.3.2016 na Černém mostě v obchůdku Tiger. Tam jsem krátce pracovala, ale nesedli jsme si. Doufám, že ty a já- že to bude jiné a budeme spolu vzájemně spolupracovat. Děkuji ti za Tvé půvabné stránky.


Červen

29. dubna 2017 v 14:41 | Mikalia |  Citáty
Čas na nikoho nepočká. Važ si každičké chvíle, kterou v životě máš, protože opravdu každý moment je vyjimečný. A nkdy nevíš, který den je ten poslední.


Pražské příběhy

29. dubna 2017 v 13:50 | Mikalia

Citátek z netu

29. dubna 2017 v 13:27 | Mikalia

Uvízlo v hlavě

29. dubna 2017 v 8:59 | Mikalia |  Myšlenky 1
Necháváš ho odejít a to je správné. Dnes je v Praze Majáles, vemte si holínky, kříčí se do celého světa. V pondělí první Máj a na Petříně, to bude polibků. Minulý první Máj byl opravdu nádherný. Dostala jsem růži ale co bylo nejcennější. Polibek pod rozkvetlou třešní. Tenhle první Máj se půjdu projít na svou milovanou starou Prahu a třeba udělám nějaké hezké fotografie. Všem přeji krásnou sobotu, snad už se to počasí umoudří nebo skočíme rovnou do léta :D


Pravda 4

29. dubna 2017 v 1:24 | Mikalia |  Citáty
Náš život je přílíš krátký na to, abychom pili špatné víno, jedli špatné jídlo a plakali nad muži, kteří nemají zájem.


20.5

29. dubna 2017 v 1:00 | Mikalia |  Myšlenky 1
Malé krůčky vedou k větším krůčkům. Víš? Já dnešním dnem začínám odznova a mám se ráda i s nedokonalostmi a když nepůjde o život, nebudu to tak hrotit. Věci jsou věcmi, život je jeden


12.5.2016

29. dubna 2017 v 0:54 | Mikalia |  Myšlenky 1
Starbucks Kavárna - Na Poříčí ( Ta u Labutě )

Sedím za oknem kavárnya pozoruji déšť. Dívám se přes prosklenou zeď na lidi, kteří někam spěchají. V domovech na ně někdo čeká. Těší se, až uslyší klíče zarachotit v zámku a pak to cvakne, milovaný člověk vejde do dveří. Jako ve filmu Vratné lahve. Já jsem tzv. vítací typ, ale aby přišlo vítání, musí napřed přijít loučení, prohlásil Zdeněk Svěrák své filmové manželce. Je to přes 14 dnů, co se Luky zhroutil z práce. Tohle je ta nejhorší stránka podnikání. Semele Vás to a vy to ani netušíte do poslední chvíle. Je to šílený pocit vidět člověka, kterého milujete, jak se trápí a jediné, jak mu můžete pomoci, že si složí k Vám hlavu do klína a nprosto se Vám odevzdá. V pátek měl asi jediný v pohodě den a o víkendu bylo už hůř a jen hůř. Skoro celý ho prospal. Domů jsem jezdila akorát se převléknout a pro věci. Jinak jsem byla celou tu dobu s ním a ani jsem se od něj na krok nehla. Měla jsem přehled o všem. Kdy a jaký prášek vzal, co a kolik toho snědl, jak dlouho spal. Po celou tu dobu jsem ho měla v náruči a pozorovala jak klidně usíná a díky práškům na uklidnění. Domluvili jsme se s jeho mámou, že kvůli absolbování mých povinných praxí se o něj nemůžu starat, tak si ho vezme k sobě a ta změna, že mu prospěje. Podává mi pravidelné zprávy, jak se mu daří. Kvůli klidu má vypnutý telefon, takže jsme od sebe odstřiženi. A tak tu teď sedím v kavárně naproti obchodnímu domu z komunistické éry Bílá labuť. Její logo bílé labutě na mě zeshora se dívá. Z oblohy padají nepřetržitě kapky bez přestání. Jako nekonečné čekání, aby mu bylo lépe. Přijdu si osamělá. Straním se lidem, přitom když potkám někoho známého, tak si hezky popovídáme, ale kdybych se měla s někým z přátel domluvit schůzku, tak dostanu neopodstatněný strach. Strach z toho, že si těmi lidmi nebudu mít co říct. Že se semnou nebudou bavit. Že je nějak zklamu. Kam se poděla ta nebojácná Miška? Jakoby všechno kolem, konkrétně lidi přestali dávat smysl a jen když jsem s ním, cítím, že jsem to já. Jak řekla má sestřenka Nikolka. S ním se cítíš tak nějak živá. Věci, které jsem na něm nechápala, už dávají smysl. Třeba ten jeho ochranný mechanismus, jak má chvilkovou tendenci se uzavírat do svého světa a rejpavě vtipkuje. Jako by si myslel, že ho to nějak ochrání před láskou ke mě. Pohltila nás oba, moc dobře si to uvědomujeme. Čekám na nějaký zázrak. V malých dětičkách vidím Lukyho. Hlavou mi běží vzpomínky usínajícího Lukyho spícího na mém klíně, probudí se, podívá se na mě a usměje se. Já ho pohladím po tváři a dám mu pusu a on si mě víc přivine a chytne mojí ruku do té svojí. Cítím, že nás tahle životní etapa zase hodně sblížila a už nemám strach. Pokuď spolu máme být, tak spolu budeme. Jen bych hrozně ráda se chtěla přestat schovávat a získat víc toho sebevědomí. Když budu takhle nalepená na Lukyho, bude se cítit utlačován a ztratím ho rychleji než napočítám na těch svých prstech do deseti. Nevím, čemu mám věřit, Každý den se cítím jinak. Každé zrcadlo do kterého se podívám, tam vidím jinou Mišku. Jeden den hubená, druhý den oplácaná. Takhle rychle osobnosti umím střídat jen já. Když se fotím telefonem, tak si myslím, že mi ubírá kila, zrcadlovkou je zase přidává. Lidi okolo říkají jsi hubená, ale já jim nevěřím. Když udělám nějakou dietní chybu, tak se nesnáším. Jak člověk dokáže milovat celým svým srdcem Lukyho a přitom nedokáže pořádně ocenit hodnoty na sobě samotné? Mé tělo už mě několikrát zradilo, jak mu mám zase věřit, že to neudělá znovu? A není to to samé, jako Luky mi může důvěřovat, že zničehonic zase nespálím všechny mosty? Já tohle po něm nemůžu vůbec chtít. Já a Lenka a práce jsme ho málem dohnali do blázince. Nemůžu po nikom vůbec nic chtít. Nemám už to dovolení nárok. Já sama bych potřebovala pomoc. Každý den se probouzím v těle jiné Mišky. Tak strašně bych si přála to ustálit. Dát tomu všemu stejnou hloubku. Něco si oblíbím a začnu to dělat pravidelně. Něcoo jako obsedantně kompulzivní porucha a jakmile ten zvyk neudělám, jsem z toho hrozně neklidná. Nevím , jak se s tím mám už vypořádat. Dělám okruh věcí, na které jsem zvyklá a když jsem hozená do něčeho neznámého, dělá mi to problém se s tím srovnat. A jsou i takové dny, kdy se cítím moc hezká a vyjimečná a rychle střídající dny s pocitem, že jsem oteklá, divná a osamělá. Když byla škola, tak mě to trošku nutilo podnikat něco s Dančou a Filipem, ale teď se schovávám za knihy a nedaří se mi moje dieta. Strašně bych si přála být krásná pro Lukyho, aby mi často lichotil a říkal pěkné věci. Nosil by mě na rukou a říkal princezno a že se mu líbí mé záliby a těší se na mé dopisy a je strašně zvědavý, kdy mu zase něco nafotím a že by chtěl spoustu fotografií vyvolat a nepřestával by mě překvapovat a hlavně chtít, protože mám pocit, že toho pocitu se od něj nedočkám. I kdybych zhubla pět kilo, podle mě si toho ani nevšimne. Strašně bych si přála dát dolů aspoň ty tři kila. Mám teď 48 a když jsem Lukyho poznala, měla jsem něco kolem 46. Mám pocit, že čím jsem drobnější a lehčí, tím více budu oblíbená a mám taky pocit, že to mé drobné hubené tělo je mé pravé já ve kterém se cítím nejlíp. Taková drobně malá a hubená, to byl vždycky můj sen, tak se mi to splní. Podívám se do zrcadla a nad pravým prsem mám rozšklebenou jizvu u hrudní kosti, příčný řez, který se proměnil jako důkaz, že jsem byla někdy nemocná. Jinak bych tomu nevěřila. Objevili se u mě dovednosti, které jsem dřív neměla. Jako bych nějaký ten rok žila životem někoho jiného. Tamto mé dřívější já umřelo už tehdy dávno v tom nemocničním pokoji a teď je na čase více pracovat to mé nové já, odprostit se od toho co bylo a stoupat nahoru. Věci se dějí, protože se dít mají a my to nezměníme. Stejně tak, jestli semnou Luky má a chce být semnou, zavolá, když bude chtít, abych byla jeho součástí, příležitost si vždycky najde. Já jen doufám, že když jsem urazila takový kus cesty, že nezemřu někde při teroristických útocích někde na mém oblíbeném Václavském náměstí nebo na hradě při těch mých oblíbených procházkách. Aspoň mě trošku utěšuje, že po mě zbylo pár záznamů v mém deníku.


Z dopisu 5.8.2014

29. dubna 2017 v 0:17 | Mikalia |  Myšlenky 1
Dopis? Ano dopis snad to není hloupé, ale kdo kdy napsal pár řádek, aniž by k tomu použil moderní techniky. Odpusť mi to světlo, ale píšu to v nočních hodinách po naší schůzce v čajovně....

Proč tohle všechno dělám?
Chci, aby jsi na mě nikdy nezapomněl. Chci, abychom spolu zažili strašně moc věcí poprvé a chtěla bych, aby každá vzpomínka byla vyjimečná už proto, že jsme oba něco zažili a tím více víme a máme od ostatních navrch, že štěstí je hrozně vrtkavé. Přišla jsem ti do života náhle stejně jako ty mě. Nepočítala jsem s tím, že bych tě konečně našla a už jsem to chtěla vzdát. Tady se mi opět potvrdilo, že věci, skutky, činy, události přijdou, když to nejméně čekáš a já to beru jako výzvu a ještě jedno, všechno se děje proto, že to má svůj důvod. Nic není jenom tak. Hrozně ráda se ti dívám do očí a když si okusuješ ten spodní ret, když se na něco soustředíš. Třeba to teď právě děláš. Usmíváš se? :) A už jdi pracovat a já ti tu přiložím moji nejoblíbenější fotografii, která mě snad nikdy neomrzí. Jmenuje se nakousnutá krása, a ještě bys ji našel na nástěnce s mýma fotkama před vstupem do tělocvičny na zdrávce 5. května. Míša často necvičila a tak učitel vymyslel něco pro Mišku, co se jí v té době nejvíc zamlouvalo. Je to jedna z mých prvních fotek zrcadlovkou. Baví mě, že hodně fotografií má svůj příběh.


Duben 2016 Myšlenka ve vakuu

29. dubna 2017 v 0:02 | Mikalia |  Myšlenky 1
Strašně zvláštní zkušenost sedět vedle člověka, kterého milujete a nemůžete se ho dotknout. Celým svým vnitřním já prahnete po jeho doteku. Připadá vám, že se vůbec nic nestalo a nějakým kouzlem ten cit, který jste se snažili vypudit ze svého života je úplně stejný, ne-li tím odloučením ještě větší. Přestalo mi vše dávat smysl. Myslela jsem, že to byla lekce pro mě přímo dělaná na zakázku, ale já se na to další setkání těším jako to bylo na začátku, kdy jsme se poznávali. Někdy toužím po jeho dotecích tak moc, až mě z toho popadá prazvláštní smutno a to jediné, co by mi v tu chvíli pomohlo, že by se předemnou zjevil a pevně mě objal. Sedím vedle něj, uužívám si tu jeho nádhernou vůni a mé tělo vyloženě škemrá o jeho pozornost. Říká: prosím pohlaď mě, obejmi, jemně zmáčkni, nasaj tu vůni, kterou tak dobře znáš, pomož mi se uvolnit. Metodou, která u nás vždy fungovala zažít ten pocit neskutečné něhy a blízkosti a vášně. Už vím proč jsem se ho tak bála. Byl to strach z té intenzity citů a lásky k Tobě. Říkáš, že chceš, abych byla tvojí součástí. Součástí tvého života. Chceš být můj kamarád, ale podle mě to nedokážeme. To, že mě ignoruješ, nelichotíš mi, vyvolává ve mě pocit, že mi to rozerve srdce na kousky. Oslovil jsi mě několikrát princezno, Myško, v záchvatu úzkostí lásko. Mám, co jsem chtěla a teď mám pocit, že jsem přišla o to nejcennější v mém životě a já se teď nemůžu úplně naplno radovat. Řídila jsem se tím, že jestli se máme setkat, tak se setkáme a mě ty naše schůzky vrací na úplné začátky. Na Lanzarote. Tak to má být?

Byla jednou jedna chatička kousek od lesa. Některé víkendy na ni jezdili takový mladý pár. Holka s klukem. Přijeli zažívat spolu další krásné okamžiky. Od pátku hrála hudba do všech světových stran a z kuchyně zněl smích. U snídaní slova, z okna pozorovali poletující sníh, jindy sluneční paprsky, jak se zpoza mraků derou začínajícím létem. To, co se odehrávalo na dece u domu v pozdních večerech a to nejkouzelnější, jak spolu každou noc toho víkendu usínali a on ji držel pevně v objetí. Tak ochranitelsky a láskyplně. Smáli se, dávali společnou sprchu, skládali puzzle, tancovali do ranních hodin, odstartovali spolu poprvé gramofon s jejich oblíbenou deskou. Výlet v noci pro pivo, které skončilo vyjížďkou rolbou na Špičák. A ty nejkrásnější a nejzářivější prskavky o Silvestrech. Vyjížďka na koloběžkách po místních kopcích, koupání v horské říčce a přitom obdivovat tvojí mužskou siluetu. Nemohu zapomenout na ty šťavnaté borůvky a lesní jahody u přehrady. Ona se slunila na dece, on sekal trávu a vždycky se snažil najít způsob, jak ji udělat radost. Z nezjištných důvodů tento mladý úžasný pár tam přestal jezdit a to místo přišlo o něco vzácné a vyjimečné. Něco, co si nemůžeš za peníze koupit. Ani to jinde jen tak nenajdeš. Byli vyjimeční. To místo po nich pláče. Oni mu dali ten zvláštní třpyt a barvu. Od té doby, co je tam nikdo neviděl, už to přestalo být tím místem, které to bylo. Všem se stýská po tom, co viděli, když zažili je pohromadě. Chtěla bych být tou srnkou na okraji lesa a vidět na tu chajdu, jak ona stojí na té trávě a on za ní jde s úsměvem, aby jí pohladil po vlasech a políbil.


L. 11 2016 Duben

28. dubna 2017 v 23:41 | Mikalia |  Slova přátel
No konečně, to jsem chtěl slyšet....
Psal jsem ti přece, že budu při Tobě stát do konce života ať se stane cokoliv. Jsi takový můj stavební kámen. To je asi blbý slovo :D


4.4.2016 M 1

28. dubna 2017 v 23:39 | Mikalia |  Slova přátel
Jsem šťastná a když budeš šťastný ty, budu i já, protože když někoho miluješ, tak chceš pro něj štěstí i kdyby to mělo znamenat, že to štěstí nalezne u někoho jiného. Budeš šťastný ty, budu i já


4.4.2016 M

28. dubna 2017 v 23:37 | Mikalia |  Myšlenky 1
Kousek mého já usíná na Lanzarote a jsem šťastná. A chodíme tam po písčitých plážích a lanzarotský vítr nám čechrá vlasy.


Kousek knihy

28. dubna 2017 v 23:25 | Mikalia |  Myšlenky 1
Povím Vám příběh. Narodila se dvěma zamilovaným lidem v manželství. Dali ji jméno Míša. Původně to měl být Martin, ale kluk se nekonal, bylo to děvčátko. Moc se ji nechtělo na svět, museli ji trošku přemlouvat. 21. března, psal se rok 1990 spatřila světlo světa v Novojíčinské porodnici a už krátce po porodu se usmívala. Rodiče věřili, že tenhle malý človíček ještě mnohokrát překvapí a že se doslova a do písmene popere o život tady. Jak rostla, bylo na čase se přestěhovat blíž k práci otce, protože její otec byl muž s velkým M a aby se manželka s jeho dvěmi dcerami - Káteřina a Michaela, měli dobře, každé pondělí brzo ráno je opouštěl a jeho kroky putovaly na vlak na Suchdol nad Ondrou a jeho zastávka končila v Praze. Jezdil takhle deset let, aby jeho rodince nikdy nic nechybělo. Přijížděl pátky. S mámou jsme pro něj jezdili autem na vlakové nádraží a doteď si pamatuji to čekání na nástupišti s velikou radostí - přijede táta! Jako bych tam zrovna stála teď. Špičkou boty jsem prohrábavala drobný kamení a štěrk u kolejí barevná světla na semaforu a řinčící koleje oznamující příjezd vlakových souprav. Tátu jsme měli moc rádi. Často jezdil i do jiných zemí a po výstavách. Hodněkrát nám přivezl i věci, které nikdo v tom malém městě neměl. Byl pro nás vzorem, akorát jsem se před ním vždycky styděla. Kdo je to ten pán v županu, který snídá s naší mámou. Než jsem si na něj zvykla, tak už byla zase neděle a táta si chystal svačinu do vlaku. Po těch deseti letech neustálého dojíždění, vítání a loučení jsme se odstěhovali do Prahy za ním. Zrušili velkou část třešňových sadů s nádhernou vyhlídkou na Prahu a tam postavili byty ve kterých jsme bydleli. A tak začala další etapa mého života. Vždycky jsem tak nějak měla slabost ke starším mužům. Jako malé holce se mi líbil můj strejda. Obdivovala jsem vyspělé muže, kteří krásně voněli kolínskou, nosili košile a dokázali každou ženu rozesmát a ty ženy vypadaly tak šťastně.


25.3.2016

28. dubna 2017 v 23:10 | Mikalia |  Myšlenky 1
V očekávání ale jakém?

Těžký život studenta, když sedíte ve své oblíbené kavárně a usrkáváte tu lahodnou kávu. Ten malý kousek světa, který si tu právě utvářím a jenom pro mě. Taková malá útulná knihovna, kde zároveň existují a neexistují pravidla. Takový ten pocit, když sníte a jste pánem dění, které se odehrává. Je to jen na Vás! Jak se bude Váš příběh posouvat dál. Jako když jste ve snu a uvědomíte si, že je to sen a můžete pohybovat a měnit jednotlivé postavy. Čachrovat s nimi jako by to byly loutky. Jen pár dřívek a nitek pohromadě. To uvědomnění je úžasné. Představit si svého vlastního nepřítele jako jen pár špalků na nitkách a to vaše vědomí, které Vám dává sílu proti němu bojovat.... Velice vážné smutno mě přepadlo, když jsem se stavovala pro jeden dárek kamarádce a v tom obchodě začala hrát naše oblíbená písnička s Lukášem, kdy jsme společně brouzdali ulicemi Berlína hned v lednu po Vánocích. Ochutnávali jsme zmrzlinu a jejich typické německé jídlo wurst na kari s hromadou kečupu. Nevím, kde beru pořád ten pocit ať kamkoliv jedu na víkend, že jedu na víkend s ním a přepadají mě ty velice známé pocity jestli se mám bát, nebo to všechno proběhne v pořádku. Moc se těším, že na chvíli vždy vypadnu z toho stereotypu cvičení.


22.11.2015 Text

28. dubna 2017 v 23:00 | Mikalia |  Myšlenky 1
Už je to tady zas. Jak to bolí. Ten tlak a nepříjemný pocit v oblasti hrudníku. Jakoby chtěli zasáhnout můj nejdůležitější životní orgán, který tepe na konci tohoto roku již přes 219 000 hodin a co kdybych měla spočítat situace, kolikrát se mi šokem už skoro zastavilo, nedopočítám se. Existují na světě lidé, kteří si rádi sami ubližují, poškozují se. Dělají to proto, aby ta bolest z venku utlumila tu bolest vnitřní. Tu silnější. Někdy se chováme jako sadomasochisté. Rádi uděláme prtvotní kroky k tomu, od čeho očekáváme zranění, ale dodává nám to tu životní zkušenost a čím více jich máme, tím více existujeme a zhmotňuje se naše osobnost. Naše jedinečnost, silná osobnost. Každý jsme jiní, jinak vytvarovaní a zpracovaní. Citliví jinačím způsobem, než ten nebo ten a očekáváme od života rozdílné věci, skutky, činy a cíle. Někdo život krájí, žije jako by byl každý den ten poslední. Jsme originály s nálepkou limitovaná edice, které se prodávají v nazdobených obchodních domech s přepychovými výlohami. To přesně jsme my. Štítky nosící na bedrech s lukrativním označením a hodnota tomu odpovídající. Cena je nezměřitelná, proto jsme vyjimeční. Že mě prodávají pod cenou? A nebo se tak prodávám sama? Možná, že jsem někde na vrubu poškozená. Vadný kus zboží, které se nehodí do krámu. Způsobujeme si to ale sami, že se prodáváme pod cenou.


Neale Donald Walsch

28. dubna 2017 v 22:50 | Mikalia |  Citáty z knih
Život začíná teď
Právě teď - ne zítra
Pozítří, nebo někdy příště
Každá minuta každé hodiny
A každého dne,
Život začíná nanovo
To znamená, že vše
Můžete okamžitě změnit
To také znamená
Že nový začátek
Můžete začít, kdykoliv chcete
Proč odkládat to rozhodnutí
O kterém jste již uvažovali?


6.4.2016

28. dubna 2017 v 22:47 | Mikalia |  Myšlenky 1
Nemůžu se rozhodnout, jestli potřebuji objetí, velký hrnek kávy nebo tři dny spánku :)