Listopad 2015

:-)))))))) Ahoj

30. listopadu 2015 v 10:59 | Mikalia |  Myšlenky 1


:-))))) Krásný den všem

30. listopadu 2015 v 10:58 | Mikalia |  Iphonek 6

Včerejší báseň

30. listopadu 2015 v 10:56 | Mikalia |  Básničky 1


Citát pro dnešní den s fotografií.... tak se cítím

28. listopadu 2015 v 12:29 | Mikalia |  Myšlenky 1

Žena je jako lilie : jemný muž se jí neodváží dotknout, ale přijde osel a sežere ji ! # aneb kazdy den s citatem # to nechces ...

Dnešní veselejší den

27. listopadu 2015 v 20:55 | Mikalia |  Myšlenky 1

Život je jako klavír... Bílé klávesy jsou šťastné okamžiky, černé klávesy jsou ty smutné. Když pak hrajeme na všechny, vytvářejí společně překrásnou píseň života.


Haruki Murakami ... pokoj vzpomínek

27. listopadu 2015 v 20:50 | Mikalia |  Myšlenky 1


"Všichni ustavičně ztrácíme něco důležitého … Důležité šance a možnosti, city, které se nedají ničím nahradit. To už je jeden ze smyslů lidské existence. Ale někde ve svých hlavách, aspoň já myslím, že v hlavách, máme každý takový malý pokojík, kam ukládáme vzpomínky na všecky ty ztracené věci. Takovou nějakou místnost s regály, jako máme tady v knihovně. A v jednom kuse vyplňujeme katalogizační lístky, abychom se ve své vlastní mysli ještě vůbec vyznali. Musíme v té místnosti zametat, větrat, vyměňovat květinám vodu. Jinými slovy: žiješ pak na věky ve své osobní knihovně."


Jak aktuální

25. listopadu 2015 v 23:09 | Mikalia |  Myšlenky 1
Když si vzpomenu, co všechno jsem byla schopná pro tebe dělat tak si uvědomuji, že sis mě vůbec nezasloužil.

citáty

25. listopadu 2015 v 23:02 | Mikalia |  Citáty
Věřím, že fantazie je silnější než vědění.
Že mýty mají větší moc než historie.
Že sny jsou mocnější než skutečnost.
Že naděje vždy zvítězí nad zkušeností.
Že smích je jediným lékem na zármutek.
A věřím, že láska je silnější než smrt.

Tak to cítím

25. listopadu 2015 v 23:00 | Mikalia |  Myšlenky 1
Skutečným úsměvem života je úsměv ve chvíli, kdy ti je do pláče.

Stará básnička

22. listopadu 2015 v 20:39 | Mikalia |  Básničky 1
Živel

Jsem jaká???
Jsem odvážná !!
Jo tak pojď se bít!
Dám ti ránu, že poteče červená!
Jsem jaká???
Jsem něžná !!
Jo, tak pojď se mazlit !!
Nebudeš nic jiného chtít !!!
Jsem jaká???
Jsem nebojácná!!!
Jo, tak pojď mě porazit.
Bude se ti to líbit !!
Jsem jaká!!!
Jsem živel !!
Jo, tak zatancuj mi kolem tyče !!
Poznám tak ty tvoje chtíče!!
Jsem jaká???
Jsem zvíře !!!
Jo, tak ztraťme od pout klíče!
Nepotřebuješ je mít!!
Jsem jaká???
Jsem andílek!!
Jo, proč si to nalháváš.
Vytrhla jsi z mého srdce satana!!!
Jsem jaká???
Jsem jen tvá!!!
Jo, tak vzdej se co je ti milé.
Kráska v náruči krále nic nepotřebuje!!
Jsem jaká???
Jsem tvá víla co v kapkách krve řádí.
Jo, tak ty jsi podřezala to zvíře
A mě kousla do tváří!!!
Jsem jaká???
Jsem ta co potřebuje nevšední satén.
Jo, jsi ta co je blázen!!!
Jsi blázen !!!

Báseň má

22. listopadu 2015 v 20:34 | Mikalia |  Básničky 1

Cestu máš danou,
Nějak se vrací.
Ten krásný pocit,
Létající draci.
Ten náhlý dotek lásky,
A chuť mít ho v moci.
Tajemný let,
Nebát se noci.
Cítit tvůj zrychlený tep
A po městě toulky.
Ten nádherný prožitek
Naší společné touhy…
Skrývá se v zrcadlech….


Starý příspěvek z roku 2009

22. listopadu 2015 v 20:29 | Mikalia |  Myšlenky 1

Bublinková víla - povídka


17. listopadu 2009 v 10:47 | Mikalia
Bublinková víla
Sedím na okraji mostu a přede mnou se rozprostírá podzimní alej. " Páni " říkám si, jaký je to vlastně bezvadný život, který vedu a že si můžu dovolit najít si čas a kochat se tímhle místem. Když tady sedávám úplně vypadnu ze všedního života. Vypnu, ale přitom se svět kolem nezastavil. Černé postavy většinou držící v rukou kufříky, nebo v kavárnách ženské postavy, které posrkávají brčkem Pina coladu a povídají si nejnovější prožitky ve svém životě.
Mohlo být všechno jinak. Dotýkám se mechového porostu na mostu a dívám se do prázdna. Jedna slečna o tři roky mladší tady právě na tomhle místě ukončila svůj život. Říkali ji bublinková víla. Měla ráda barevnost, focení a lidičky. Byla obklopena přáteli, měla rodinu, dokázala dělat úžasné fotografie. Navenek měla ráda barvy, ale podle mě ty barvy měli něco skrývat. Tahle slečna trpěla schizofrenií, která občas vyvrcholovala v pocity úzkosti a deprese, až se z toho vyhrotily pokusy o sebevraždu. Přátelé si nedovedli představit, že by o ni přišli, a tak se snažili ji být vždycky na blízku, ale cožpak se dá člověk uhlídat? Člověk je jako neposedná zvědavá šedá myška, které když otevřete vrátka, tak chce co nejvíce ukojit svou zvědavost. Ta slečna si říkala bublinková víla. Její životní motto bylo : " Sny ti nikdo nevezme, tak sni" a ta dívka si opravdu moc přála být jednou motýlem a opravdu se ji to podařilo. Vzlétla na chvíli, ale už se nikdy neprobudila. Našli ji mrtvou pod mostem. Proč lidi chtějí zažívat nevšední chvilky a proč chtějí být motýli? Proč žena je nejvíc šťastná, když ví, že ji má někdo rád a proč muži milují adrenalin…. Milujeme to, na co jsme vázaní, milujeme představy, kdy jsme pro někoho v jeho životě hlavním hrdinou. I já bych si přála být pro všechny dokonalá a splnila bych všechno, jen abych viděla ten spokojený výraz v obličeji a koutky, které by se smáli na celý svět. Nic není dokonalé, ani nemůžeme chtít po někom dokonalost. Dokážete si představit, že by bylo všechno naprosto dokonalé? Podle mě by to byla velká nuda. Ráno se probudit v dokonalé posteli, udělat si dokonalou snídani, odjet do dokonalé práce naprosto bezchybným sporťákem, uzavřít nejlepší obchod ve svém životě a poobědvat v té nejskvělejší restauraci s pěti hvězdičkami od nejznámějšího kritika ve městě a zakončit den schůzkou s ideálním mužem každé ženy. Naprosto nepředstavitelná představa, kterou já nechci žít. Já se chci umět radovat z maličkostí, ale taky se učit z chyb, ale bublinkové víly je mi líto. Je mi líto i těch lidí, kterým je tak smutno, že si také sami sáhnou na život a někdy už jim není pomoci. Sobeckost. Jak se má matka toho člověka smířit s tímhle koncem? Začala jsem se od jisté doby dívat jinak na svět. Stáli jsme uprostřed koncentračního tábora v Osvětimi a poslouchali průvodkyni. Byli jsme navlečení co to nejvíce šlo, ale přesto nám byla šílená zima. Lidi v koncentračním táboře bohužel měli jen tenké košile a kalhoty. Lidi si hrozně navykli na luxus. Někdy berou věci jako samozřejmost, ale dříve tomu tak nebylo. Dnešní společnost je mizerná. Já si třeba někdy tajně přeji pomoci bublinkové víle, protože máme toho hodně společného. Měla ráda kopretiny a fotky a jen stačilo, aby jí někdo uhlídal, aby neměla tu zvláštní touhu být motýlem. Jak bublinková víla říkala " sny ti nikdo nevezme, tak jdi a sni" a já mám spoustu svých tajných přání a občas žiji v té své fantazii a vím, že toho chci hrozně moc dokázat a kdyby mi teď někdo řekl, že za měsíc umřu, tak bych si každý den vychutnávala jako by byl ten poslední, ale měli bychom to dělat i teď, když jsme zdraví, plní síly, protože nevíme kdy přijde ten blbej den, který ti vezme všechno.
Není cesta tam a zpátky?
tak si nedělejte starosti, protože je dobré si uvědomit, že je vždycky více variant, tedy více cest jak zvládnout situaci.


Starý příspěvek v blogu z roku 2009

22. listopadu 2015 v 20:24 | Mikalia |  Myšlenky 1

Úryvek - smrt


22. listopadu 2009 v 22:22 | Mikalia

Smrt
Slyšíš princezno? Hrají pro tebe :) Šaty ti budou vlát a svět ti bude ležet celý u nohou. Jenom pro tebe.... Kopretiny se budou stáčet nad usedajícím parfémem z tvé pokožky. Jsi tak sladká, jsi tak prostě svá. Dej mi kousek z tvých barev, ať se jimi můžu pomalovat a zkrášlit se...
Srdíčko hrají jen pro tebe.. copak to neslyšíš. Proč máš zavřený víčka a sotva se ti zvedá hrudní koš. Miláčku cožpak necítíš vůni kytek sevřených v tvý dlani. Pojď za mnou... chci zase umět létat... a ty mi děláš křídla... Všiml jsem si, že na sobě máš černou barvu. Jak neobvyklé, ale nevadí, stejně tě vidím jako barevnou.
Zlato až odtuď odejdeme slibuji, že ti splním každé přání.... ale pojď už ... proč spíš?..... Jsi dneska tak chladná ... taková bledá.... Pojď pryč je mi tady zima....


Starý článek z blogu rok 2009

22. listopadu 2015 v 20:21 | Mikalia |  Myšlenky 1

:-) Láska přišla k nám - aneb láska kousek po kousku jako ochutnávat každou chvíli větší kousek dortu


22. listopadu 2009 v 22:33 | Mikalia alias Borůvkaaa

Jaké je to milovat ? Je to představa probdělých nocí, bát se o toho druhého nebo prostě vědět, že na světě nejste sami.
Na světě je tolik lidí, kteří mají v hlavě sny... Myšlenky.... skutky, které chtějí provést a podle mě když mají oporu, lásku, mají větší odvahu pustit se do snů. Jak tomu je v Maslowově pyramidě potřeb. Musí se začít od malýho kousku dortu a chce to čas a trpělivost, aby jsi si mohl dát celý dort a ještě se o tu radost podělit. Možná bych řekla, že láska je jako ten dort. Ze začátku si můžete brát kousek sladkého a mít z toho potěšení, ale až po čase vybudovaného pěkného vztahu máte opravdu ten pocit, že si můžete s klidným srdcem vzít celý dort a s úsměvem ho rozdat kolem sebe, protože člověk když miluje je šťastný a dělá lidi okolo sebe šťastnými.


Láska je trpělivá,
je dobrotivá.
Láska nezávidí,
láska se nevychloubá
ani nenadýmá,
nechová se nepatřičně.
Nehledá ve svůj prospěch
a nedá se vydráždit.
nemyslí na nic zlého.
Neraduje se z nepravosti.
Raduje se s pravdou.
Všechno snáší,
všemu věří,
ve vše doufá
a všechno vydrží.


Stará povídka, která nebude ležet v koutě...

22. listopadu 2015 v 20:13 | Mikalia |  Myšlenky 1

Podívej se mi do očí a řekni co v nich vidíš.
Jsou kalné, nebo upřímné ? Zčistajasna objevila
jsem se ve snu.
Obrovský přepychový sál,vidím jej před sebou.
Kolem publikum. Ale ty tváře,nemohla jsem najít
odvahu do nich pohlédnout. Šel z nich strach, z
podlahy chlad a piškoty mě tlačily do špiček
nohou. Bodaly jako tisíc jehel, ale nejvíc mě
ubíjel pohled publika. Zářily reflektory, na
sobě jen trikot s nařasenou sukní. Černé stužky
objímaly mé zápěstí kolem dokola a vlály podél
mého těla. Černá škraboška ryla do mých líček a
voněla starým papírem na dně krabice.
Najednou se na podlaze rozsypalo asi tisíce
skleněných kuliček a ten rámus bodal v uších.
Tak nesnesitelný zvuk, myslela jsem, že nikdy
neskončí. Kolem mě začali tancovat černé labutě a
při piruetách z nich padala černá
peříčka.Najednou se labutě zastavili. Bolestivě
jsem našlapovala na špičky a cítila jak mě hladí
dlouhé stužky po pažích a reflektory svítí na můj
tmavý trikot posázený třpytkami a šla jejich
směrem. Když jsem se k nim blížila, všechno se
dělo za jiných okolností, než jsme včera
nacvičovali. Už jsem byla skoro u nich když v tom
proti mě vyběhla velká mužská postava a držela v
ruce bič. Ten muž měl přes obličej škrabošku a
začal hlava nehlava bičovat černé labutě až
padaly bolestí k zemi. Jednu ránu jsem chytla pod
oko. Chtěla jsem tlakem zastavit tu pálivou
bolest mými prsty, ale cítila jsem jak z rány
vytéká krev. Chtěla jsem zařvat na toho muže,
který stál naproti mě, ale jako by mi někdo
vyrval hlasivky. Najednou vyběhl proti mě a já
běžela pryč. Dohonil mě a chytl za stužky a tím
mě srazil k zemi. Z tohoto pohledu se mi naskytl
pohled do obličeje jedné z labuti a měla vypíchlé
oči a natahovala ruku, aby ji někdo zachránil. V
tom jsem už jen zahlédla čepel nože, jak míří k
mému krku. Poslední myšlenka byla zrada má krásná
Magnoli.....


Hodně stará povídka, ale taky ji nemohu přeci nechat na dně krabice...

22. listopadu 2015 v 19:47 | Mikalia |  Myšlenky 1
SMUTNÉ VÁNOCE

Odkrývám záclonku u okna sesterského pokoje. Můj trup obepíná sesterská bílá zástěra a pod ní vyčnívá modrá košile. Snad mělo to tak být. Každý den touhle dobou po douškách odsrkávám čaj s vůní malin, která se line po celé místnosti. "Dva cukry" jako vždycky, stihnu říct sestře Marice, když dopadaj kostky do vroucí obarvené vody. Poté kroky a zaklepnutí dveří za Marikou, ale tu už nevidím. Dívám se z okna na vedlejší dům. Jak někdo může bydlet kousek nemocnice… Každou chvíli slyšet ten známý hlas sirén a vidět zástupy příbuzných s květinami, kteří chodí za nemocnými na oddělení. Moc ráda pozoruji ten barák naproti se záclonami a květinami v oknech. Bydlí tam mladá rodina, zrovna slaví přírustek do rodiny. Je to holčička, před týdnem zrovna opustili nemocnici. Po cestě vítr žene listy. Ještě aby ne, když kalendář jasně značí přelom listopadu a prosince. Ten čas tak letí. Z dálky slyším ten známý zvuk blížící se k nám. Ach jo… někdy si přeji ten zvuk už nikdy v životě neslyšet. Ani by mi nevadilo, kdybych dostala na bílém papíře z Brněnských papíren černým písmem dáno pro věčné zdraví občanů se ruší většina nemocnic, ale bohužel není tomu tak. Volá mě povinnost. Hodím v rychlosti na sebe bílý svetr a běžím na pomoc. Panika, pláč a diagnózy doktorů při sprintu s dívkou v bezvědomí a od krve. Do rukou mi byli dány její cennosti v pytlíku s číslem a nahlásili jméno "Iveta Teplerová naléhavý případ". Pak se doktoři i s pacientkou ztratili v bílých dveřích a víc po mě nechtěli. Copak se jí asi tak mohlo stát? Byla tak mladá. Rouška, která dávala plicím blahodárný vzduch ji hyzdila obličej. Ruce zcela bez života a na čele tržná rána. Víc jsem neviděla. Nebo spíš raději ani nechtěla vidět. Svírala jsem pytlík v ruce a šla s ním do sesterny přelepit bílým štítkem s jejím jménem a uložila jej pak do trezoru. Procházím pokoje při běžné kontrole. Občas dám jinou polohu lůžka, přinesu teploměr, je nás na tuhle práci víc. Já mám hlavní dozor. Jdu po nemocniční chodbě, až najednou uvidím pootevřené dveře a v něm muže s hlavou skloněnou v dlaních. Zaťukám na dveře a po chvilce ticha o odmlčení vejdu dovnitř. Byla to ta mladá dívka, kterou jsem viděla při příjmu. Měla obmotanou jizvu a připojena na parenterální výživu. Vybledlá tvář a ruce pořád bez známky citu. Podívala jsem se na kartotéku a hned v tu ránu mi bylo všechno jasné. Slabé srdce a čeká na dárce. " Dal bych ji své" ozvalo se mi za zády. Promluvil ten muž jakoby viděl, co se mi právě honí hlavou. Jeho tvář byla vrásčitá a tekli po ní proudy slz a v očích zoufalství a beznaděj. Jako by vám hrozilo nebezpečí a vy nemohli zakřičet. V ruce svíral zvadlý svazek růží a jeho výraz ve tváři dával najevo plno otázek, na které se chce zeptat, ale neptal se. Snažila jsem se ho utišit, ale nemohla jsem mu nic říct o jejím zdravotním stavu. Sesterská mlčenlivost, jak jsme všechny přísahali a upsali se svým podpisem. Nabídla jsem mu nocleh hned vedle ní, ale musel do práce, ale dal najevo blízký návrat. Nenechá jí v tom sám. Políbil jí na tvář a odešel. Ty květiny jsem pak našla hned v prvním koši na chodbě. Mluvila jsem s doktorem… Zatím nemají žádného dárce. V nemocnici si nějaký čas pobude pod přísným dohledem. Předávkovala se prášky a při dopadu na zem si rozsekla čelo. Kolik jí je? Zeptala jsem se tichým hlasem. "Dvacet" odpověděl a utrápeným výrazem si prohlížel diagnózy ostatních pacientů.
Dny utíkali, vločky pokryly přemrzlou zem a Iveta, tak se jmenovala pacientka se slabým srdcem se začala vzpamatovávat. Neměla jsem s ní možnost prohodit moc slov, protože byla na všechny kolem naštvaná a nepříjemná. Agresivitu potlačovali tlumícími léky. Myšlenka sebevraždy jí asi ještě nepřešla a já dostala těžký úkol. Dohlížet na ni. Bylo to s ní čím dál těžší, ten muž, který tu s ní byl, je její přítel. Rodina za ní taky přišla, ale ona o ně nejevila ani trochu zájmu. Její zdravotní stav se nelepšil. Přijela jsem do jejího pokoje s vozíkem. Použila jsem lež, že je potřeba nějaké vyšetření a pomohla jí na vozík. Když jsme šli na onkologické oddělení, začala se vyptávat kam jedeme. Neodpovídala jsem. Pak jsme přijeli na místo, otevřela jsem prosklené dveře a v dětských postýlkách po pěti na každé straně ležely děti. Nebyly to normální děti. Byli bez vlásků. Ivet došlo, že je na oddělení rakovin. Ivet popojela s vozíčkem k jedné holčičce, která měla slzy v očích a začala si s ní povídat. Holčička se usmála a Ivet taky. Od tý doby co tu ta holčička leží se ještě ani jednou neusmála. Poprosila mě Ivet, abych jí tu s nimi chvíli nechala. Povídala si tam se všemi. Pak zazvonila na zvonek a poprosila mě, abych ji pomohla na pokoj. Zeptala se mě, proč jsem to udělala. A dívala na mě tázavým pohledem ve svých očích, které zářili jasně kaštanovou barvou. " S holčičkou, kterou jsi mluvila, zbývá dva měsíce života, pokuď ne míň a není ji pomoci, tobě je a takhle to chceš promarnit?" Ivet se zamyslela ale nedala mi žádný náznak reakce. Při cestě na pokoj už z nás ani jedna nepromluvila.
Další den se stal náhlý zvrat Ivet začala bojovat. Snědla celou snídani a dokonce mi podala ruku a navrhla tykání. I doktor si všimnul té změny a byla jsem polichocena pochválením a rozhodně pobídky, ať v tom pokračuju. Nechtěla jsem skončit. Ivet je mladá a má šanci vidět vyrůstat své děti. Já sama nemám rodinu, rodiče se mi zabili při autonehodě, když jsem byla malá a Ivet mi nahrazovala něco jako mou sestru. Stali se z nás kamarádky. Ivet každé volné odpoledne trávila s dětmi na onkologickém vyšetření a pak jsme si po večerech povídali. Občas jsem musela odběhnout za pacienty a zverbovat sestřičky, které jsou pod mým velením. Na Ivet bylo znát, že chtěla bojovat, ale postupem času ztrácela trpělivost. Zvlášť když se blížil den, kdy bude mít dárce srdce. Sníh se pohyboval už v dobrých číslech a Ivet byla smutnější, když věděla svůj verdikt, že ji doktor nepustí domů. Její rodiče, kteří tu za ní každý den chodili a nosili jí všelijaký dobrůtky jí dodávali úsměvu na rtech. Přítel nosil květinky a věnoval svý něžný polibky, o kterých mi pak po večerech vyprávěla. Poznali se v kině, když ji omylem šlápl na botu, když se prodíral místy k sezení s plnou krabicí popcornu. Vzala jsem si na Štědrý den službu a rozhodla se Ivet i s rodinou udělat Vánoce v nemocnici i společně s dětmi z Onkologie. Cukroví vonělo v celé místnosti, hráli koledy a ze sponzorských příjmů jsme nakoupili dětem dárky. Ivet byla nějaká bledá, všimla jsem si už na začátku a začala se nějak potit. Zeptala jsem se, jestli jí je dobře… Odpověděla, že ano a přítel jí podal malinkatý dáreček. V tom se Ivet začalo stěží dýchat a upustila dárek na zem. Všichni jsme se zhrozili a začali panikařit. Vyběhla jsem co nejrychleji na chodbu a volala na doktory… Pomoc!!!! Pomoc!!!!! Ivet je zle!!!! Bílé pláště zavalili místnost a sestry odváželi děti z místnosti. Její matka se zhroutila… Chtěla bych ji uklidnit, ale zaklaply se dveře nemocničního pokoje a pomáhala jsem doktorům bojovat o Ivetin život. Životní funkce žádné. Přestala dýchat. Resuscitace… Zahlásila jsem …. 30 stlačení a 2 krát dýchání z úst do úst. No tak Ivet !!!! Naběhni…. 30 stlačení a 2 krát z úst do úst…..Ivet otevřela oči… ale dýchalo se stěží… Převezli ji na Jipku a její tvář hyzdil dýchací přístroj. Vběhli mi do očí slzy. Ivet spala a její ruce nejevili známky života jako když se snažila o pokus se zabít onehdy ten den, kdy ji přivezli Doktor mi oznámil, že pokuď Ivet nedostane nové srdce umře!!!!Proboha!!! Zděsila jsem se…. Doktor stiskl mou ruku " Její blízký čekají na chodbě… musíme jim to říct…." Podívala jsem se ještě jednou na Ivet a doufala, že se stane zázrak a budeme mít dárce… pozorovala jsem jak pružinka v jejím dýchacím přístroji diriguje její svět. Dolů, nahoru, dolů nahoru. Pomalými kroky jsem se loudila od ní…. Zaklapli dveře a rodiče i s přítelem ani nedutali. V jejích očích byl vidět strach! A všude okolo taková zvláštní atmosféra…. Ta chodba k nim, ta cesta mi přišla jako věčná, nechtěla nikdy skončit. Doktor spustil svůj ortel a já začala plakat s nimi. Zhroutili se a doufali, že se najde ještě dárce…Doktor ale moc šancí nedával…. Jsou dvě hodiny v noci a já mám křeče v rukou jak se modlím, aby zavolali. Ať už volají. Čekáme telefonát, nechte ten telefon. Oni určitě zavolají, mají to srdce. Zachrání jí… Opakovala jsem si pořád dokola… nic… Beznaděj. V tom někdo zaklepe na dveře sesterny. Roztřesaným hlasem povolím vstup. Doktor….. Mé oči se proměnili v potoky slz. Bílá dlouhá chodba. Kroky tak tiché a přece se rozléhají. Jedna noha za druhou. Vybrali si zpomalené tempo, jako by se za sebou vláčeli. Kap kap…. Jdeme kolem umývárny a z kohoutku padají kapky… Kapi kap… Rozléhá se přes celou chodbu spolu do rytmu s naší chůzí a kapky se vzdalují a už je neslyším….Ta chodba je nekonečná. Tichá a ten nemocniční pach! Jak já nenávidím nemocnici!!!
Sedím u Ivet a spirálka už neběží… proč… proč nedělá pohyby nahoru, dolů…. Jsou právě 4 hodiny ráno a Ivet umřela na selhání srdce…..
Další den na to přišla sestra s malou krabičkou zamnou do sesterny. To byla přeci ta krabička, kterou Ivet upustila…. Rozbalila jsem papír a v něm šperková krabička… Když jsem tu krabičku otevřela v ní se blyštil do všech světových stran snubní prsten.…….Cítila jsem, jak mi stékají potůčky slz po tváři. Uložila jsem jej hned vedle sáčkem s cennostmi, na kterým byl štítek Iveta Teplerová a uložila jej do černé sametové krabičky…..Zazvonil telefon. " Máme pro vás dobrou zprávu, našli jsme Ivet dárce"…… "halooo?"



Kuba :-))

22. listopadu 2015 v 18:31 | Mikalia |  Slova přátel
US Army by tě mohla platit jako zbraň hromadnýho ničení : )
tvůj upřímný úsměv by ničil nepřátelský zbraně
tvoje elegance by je dostala do kolen
a tvoje objetí by u každýho teroristy zničilo islám....šli by potom trhat jablíčka malejm dětem do jabloňovýho sadu
její vísost .. lásky záře Míša : )


Už hodně stará povídka, ale neměla by ležet na dně šuplete... :)

22. listopadu 2015 v 18:10 | Mikalia |  Myšlenky 1
Oči


Oči, mnoho očí, co se kolem točí, mnoho kukadel, jak v sálu zrcadel. Mnoho oček kolem koček, ty oči kočičí, ty krokodýlí slzy.
Tiché oči,které mrkají, oči které pohledem šeptají.
Očka, prý jsem kočka. Očka, která hledí za svým štěstím, koukají zamilovaně na lásku. Na lásku plnou zrcadel, na louku plnou kukadel. Jenže v tomhle městě je moc očí, co pozorují a ubíjí pohledem. Tolik očí, ani spočítat nesvedem.
Oči zářící tmou, oči co hledí na stráň zelenou . Hledí na lásku, hledí na kameni, hledí na hrázi.
Jsou to tvá kukadla, co mě svádí a uhání. Moje očka těší se z tvých kukadel, ale místo nich je v sálu tolik zrcadel.... Moje oči, chtěj ty tvoje oči. Jako v tůni otevřeš oči, jako při světle oslepneš a tolik to bolí. Takový je citlivý zrak, když nevidí tvoje oči snad?
Kapky deště bodají jako trní, v očích se pak slzy roní. Oči chtějí těšit se z pohledu, z těch tvých očí se vyléčit nesvedu.

Jak se oči cítí bez tebe?
Bolí a pálí, něco pak strašně tají. Zavřou se a nechtějí se dívat na svět kolem. Takové je to, když nekochají se tvým okem....

Mé oči touží po doteku tvým pohledem a nechtějí pořád věčně spát. Jediné co tají že milují tě nejvíc a jak !


Tramvajová

22. listopadu 2015 v 18:07 | Mikalia |  Básničky 1
Jsem zvíře,
Které dotek anděla sráží.
Jsem nemocný skutek tvé zraněné duše.
Jsem neústupný vůdce,
Co meč má od sazí,
Jsem dědic Picasa čili tvůrce.
Jsem tvá myšlenka,
Která nedá ti spát,
Jsem kopretina,
Která hladí
A nutí tě smát.
Jestli tvůrčí nebo víla,
Tak dopřej mi minutu ticha.
Můj svět je jeden kraj
A mí lidé ví,
Že jsem ješitný a nebojácný král!


Nápady na Vánoce 2

22. listopadu 2015 v 18:03 | Mikalia |  Citáty








Nápady na Vánoce

22. listopadu 2015 v 18:00 | Mikalia |  Citáty

:-) včera

20. listopadu 2015 v 9:03 | Mikalia |  Myšlenky 1
Zaplaves si obleces se a vydas se stremhlav do noveho dne ! ( victory ) 🏊🏋🏻😉

Brigáda

18. listopadu 2015 v 20:05 | Mikalia |  Iphonek 6


Mé fotografie 2

18. listopadu 2015 v 20:02 | Mikalia |  Iphonek 6

Mé fotografie

18. listopadu 2015 v 19:56 | Mikalia |  Iphonek 6

Můj dýňák

18. listopadu 2015 v 19:55 | Mikalia |  Iphonek 6

Imigranti na zamyšlení

18. listopadu 2015 v 19:54 | Mikalia

Pražská zima - básnička

18. listopadu 2015 v 19:53 | Mikalia |  Citáty z knih

Výlet do Holandska s Martinou 2014 Květen

18. listopadu 2015 v 19:49 | Mikalia |  Retro

Po Amsterdamu na kole byl asi můj nejsilnější zážitek za dlouhou dobu.
Naše nožky s Martinou v Keukenhof



Slepičí polévka pro duši na rozcestí - Jack Canfield a spol. Vybrané citáty...

18. listopadu 2015 v 19:39 | Mikalia |  Citáty
Nikdy nepochybuj o tom, že by skupinka lidí zapálených pro dobrou věc, nemohla změnit svět. Po pravdě, je to jediný způsob, jak ho měnit. ( Margaret Meadová )

Bůh dokáže všechno na světě...
Vtip je v tom, že mu to musíme dovolit. ( Betty Kingová )

Pokuď nevkročíš do neznáma, máš velmi malou naději na změnu k lepšímu. ( Tom Peters )

Žádný pták se nevznáší moc vysoko, když tam musí vzlétnout na vlastních křídlech. ( William Black )

Můžete vést naprosto normální život, pokud se smíříte s vědomím, že váš život nikdy nebude naprosto normální.

Nekoukej, kam jsi dopadl, ale odkud jsi sletěl. ( africké přísloví )

Ze zkušenosti vím, že kdo má málo neřestí, mívá i málo ctností. ( Abraham Lincoln )

Kdo se nemění, nemůže růst. Kdo neroste, jakoby nežil. ( Gail Sheehyová )

Není nám souzeno jít vyšlapanou cestou k místu, kde už existuje láska. Osud nám velí jít tam, kde nás je zrovna zapotřebí, a lásku tam teprve přinést. ( Anonym )

Franšízy - převzato od profimedia.cz

18. listopadu 2015 v 9:38 | Mikalia
Stále více Čechů podniká pod cizí značkou, franšízy jsou stále oblíbenější
V Česku se daří podnikání na bázi franšízingu. Značka má více poboček, které nevede ředitel, ale podnikatel pod jednotným logem a centrálním marketingem. Za to majiteli značky zaplatí poplatek a poté malý podíl z tržby. Stále více Čechů, kteří mají úspory, prodají byt či si půjčují, takto podnikají. Většina úspěšně. Návratnost je do pěti let.

Jako franšízy jsou nejznámější značky související s jídlem, pronikají však i do realit.

"Franšízing v Česku prokazuje vysokou vyspělost a růst. Zatímco v roce 2010 bylo u nás na 150 franšízingových sítí, letos to bude zhruba o sto více. Pro franšízanty je bezpečnější formou vlastního podnikání," řekl Právu Jan Gonda, prezident České asociace franšízingu (ČAF).
Kromě restaurací jsou podle ČAF na vzestupu koncepty zaměřené na fitness, centra zdravé výživy a realitky (Remax, Century 21). Franšízingové firmy podle odborných odhadů zaměstnávají dvacet tisíc lidí v celkem 6400 pobočkách.
Počet značek na bázi síťového podnikání vzrostl v Česku za pět let o 100
První českou franšízou byl v roce 1990 Hudy Sport. V roce 2011 poprvé přesáhl počet tuzemských konceptů ty zahraniční a jejich podíl se nadále zvyšuje. Třetina českých sítí již expanduje i za hranice.
Každý začátek ale něco stojí. Například Gonda musel prodat panelákový byt a na čas poslat rodinu do podnájmu, aby si mohl koupit licenci ze Španělska, nakoupit první zboží, vybavit první prodejny a zaplatit zaměstnance. Investoval kolem čtyř miliónů. Dnes už prodal další licence a koordinuje chod desítek poboček.

Návratnost

Vstupní poplatky do některých konceptů se pohybují ale i jen kolem sto tisíc. To je třeba u "rychlých" pekárniček. Většina značek však vyžaduje více.
"Kolem třiceti procent konceptů má pro nováčky vstupní poplatky v rozmezí 200 až 500 tisíc korun, 44 procent společností pak nad milión korun," upřesnil viceprezident ČAF Lubomír Milek.
Návratnost vstupních poplatků a celkových investic bývá nejpozději do pěti let. U čtyřiceti procent značek se pohybuje od dvou do čtyř let

Rychle rostoucí firmy (podle počtu poboček)
Členové ČAF:BestDrive (164), Benu lékárna (120) Re/Max (108), Helen DoronEnglish (99), McDonald´s (95), Naturhouse (70).
Nezařazené značky: Hudební škola Yamaha (283), Fornetti (195), Fruitisimo (57), Orion (54), Ugova čerstvá šťáva (49). Zdroj: ČAF
Smlouva vymezí, kdo za co komu odpovídá
Franšízingová smlouva mezi držitelem licence a majitelem pobočky by měla jednoznačně vymezit, kdo, co a od koho očekává a za co odpovídá.
"Smlouva typově představuje tzv. nepojmenovanou smlouvu, jež může obsahovat prvky různých smluvních typů, jako je smlouva licenční, o převodu know-how, nájemní či leasingová, o obchodním zastoupení, kupní. Právně upravuje i předsmluvní odpovědnost, jako je řešení náhrady škody," sdělila Právu Martina Parusová Zímová z advokátní kanceláře Kocián Šolc Balaštík.

Kdo skokanem roku?

ČAF na konci září vyhlásila první ročník nové soutěže Franchisa roku 2015. Letos budou probíhat nominace značek podle kategorií a začátkem příštího roku porota vyhlásí vítěze.
Šanci předvést se i vedle velkých a známých franšízingových značek, jako jsou McDonald´s, OBI, Makro, Yves Rocher či Potrefená husa, mají i mladé a menší koncepty, a to v kategorii skokan roku.

Steve Jobs

18. listopadu 2015 v 9:35 | Mikalia |  Citáty

Pray for Paris 2

18. listopadu 2015 v 9:26 | Mikalia

Tanvaldské kapky

18. listopadu 2015 v 9:24 | Mikalia |  Fotografie

!!!! Pozor

18. listopadu 2015 v 9:02 | Mikalia

Jak dlouho nám budou politici a media lhát a zamlčovat fakta? Proč se nepíše o sílící kritice Merkelové a Holanda, jejich strmém propadu preferencí a blížímu se konci? Proč se neinformuje o tom, že například v okolí Marseille je obrovská muslimská komunita, no go zóna o velikosti kolem 180 kilometrů čtverečních. Muslimové v ní mají vlastní armádu, vybavenou pistolemi a samopaly, ale dokonce i protiletadlovými zbraněmi a protitankovými střelami a minomety. Proč se zatajuje, že je velmi těžké až nemožné zabránit teroristickým útokům? Nelze ohlídat vše, nelze chránit všechny. Politici před časem po masakru na Charlie Hebdo vyslovovali soustrast a tvrdili, že útok nemá nic společného s islámem, přestože, byl odvetou za karikatury Mohameda. Oslavovali plátek, který před pár týdny zesměšňoval pád ruského letadla na Sinai. Také šlo o "karikaturu" v rámci "svobody slova"?

Bambi :-))

14. listopadu 2015 v 18:28 | Mikalia |  Retro

!!!!!!!!! neskutečný článek !!!!

14. listopadu 2015 v 17:17 | Mikalia

Mosulské zdravotnice rovněž ukrývají stovky křesťanských a jezídských žen a dětí, které nestihly z města včas utéci, a také desítky dívek, kterým pomohly ze zajetí - v něm byly drženy bojovníky DAESH (arabské označení Islámského státu) jako sexuální otrokyně. Nejžádanějším "zbožím" mezi těmito teroristy jsou ženy a dívky jezídského původu, kterých je nyní v Mosulu násilím zadržováno kolem čtyř tisíc. "Pořádají se na ně doslova hony, každý chce mít svoji jezídskou konkubínu," píše Mary. Jezídky vynikají krásou, mnoho z nich má světlé vlasy a modré oči.


Devítileté nevěsty
Islámský stát nedávno uzákonil sňatky s dívkami od devíti let. "Bojovníci DAESH jsou posedlí sexem, mají povoleny i dočasné sňatky. Navíc jsou zvrhlí a praktikují ta nejhorší zvěrstva, jaká si normální člověk ani nedokáže představit," popisuje Mary a pokračuje líčením, při němž tuhne krev v žilách: "Měli jsme tu patnáctiletou Jezídku, kterou análně znásilnili. Pak ji tam zavedli zbraň a vystřelili. Měla potrhaná střeva, ale přežila. Podařilo se nám ji dostat do Erbílu (hlavní město iráckého Kurdistánu, pozn. red.) a odtud do Evropy na léčení."
V Mosulu dříve žilo kolem půldruhého milionu obyvatel, nyní se jejich počet odhaduje na 700 tisíc. Když se Islámský stát vloni přiblížil, chránily město desítky tisíc vojáků irácké armády. Ti odtud ale zanedlouho prchli a nechali civilisty napospas bojovníkům IS, kterým padla do rukou i veškerá moderní technika irácké armády (většinu tvořil dar od USA). Islámský stát poté vyzval všechny křesťany, Jezídy a Židy, aby z Mosulu odešli a nechali tam veškerý majetek - s výhrůžkou, že za neuposlechnutí budou následovat popravy. Město se vylidnilo, opuštěné domy zabrali islámští extremisté. Tisíce lidí, kteří neodešli, bylo zavražděno. Zůstalo zde přes půl milionu sunnitských muslimů. "Sužují nás nemoci, násilí a hlad. ISIS vraždí nevinné, loupí jejich majetek a kdo s nimi nesouhlasí, toho považují za bezvěrce," uvedl ve svém "Prohlášení mosulských rukojmí" přední imám Mosulu Abú Saeed Moudí.
Posledních pár tisícovek křesťanů a Jezídů se v Mosulu skrývá dodnes. Jak přibližuje zdravotnice Mary, donedávna se dařilo dostávat je pryč z města ovládaného teroristy, dnes už to ale možné není. "Mívali jsme vlastní automobil pro svoz odpadků, kterým stihly odjet stovky lidí. Pak nám ho DAESH ukradl. Teď nám moc chybí, náš popelář," píše mosulská sestra české novinářce prostřednictvím facebookového chatu. Zbývající obyvatelé jsou nyní drženi ve svých domovech především jako živé štíty - aby nebylo možné město bombardovat.
Pistole v punčochách
Lze získat povolení Mosul na tři dny opustit, ale dotyčný předtím musí sestavit seznam pěti členů rodiny, kteří budou popraveni, pokud se on osobně nevrátí. "Takové případy se už staly, takže teď se všichni bojíme město opustit," vysvětluje zdravotnice Mary. "Vím, že tady zemřu, ale živou mě nedostanou. Pod nikábem nosím za punčochami dvě pistole. V syrských horách jsem prošla tréninkem, učila mě kurdská bojovnice. A po nocích cvičím, jak co nejrychleji tasit. Jsem už dost rychlá a přesná. Až půjde do tuhého, postřílím jich co nejvíc a pak zastřelím sama sebe," píše do Evropy.
Většinu života strávila v USA, kam matka emigrovala, když jí bylo dvanáct. Pokud by ji islámští bojovníci dostali živou, čeká ji znásilnění, mučení a setnutí hlavy. V Mosulu je zatím nenápadná, protože pochází ze Sýrie, mluví arabsky a zná korán. "DAESH samozřejmě ví, že jsem tady, ale potřebují mě, protože asistuji u operací zraněných bojovníků. A jsem odbornice ve své profesi. Čemu a kde se věnuji po práci, to ale nevědí," přibližuje Mary, která pomáhá třeba i dětem, kterým DAESH usekne ruku za to, že něco ukradli. Při komunikaci s okolním světem používá satelitní spojení. Teroristé vypnuli mobilní sítě, mnoho internetových stránek je blokováno.
"Funguje tu jen pár islámských škol pro kluky, ale to jsou spíš tréninková centra, kde takovým dětem vymývají mozky. Ostatní školy jsou zničené nebo zavřené, stejně jako knihovny. Viděla jsem velké ohně, pálili hromady knih. Povolený je jen korán a náboženské knihy. Zbourali i všechny kostely, po ulicích se válí rozbité hlavy ze sošek panny Marie. Problémy jsou s pitnou vodou a vůbec s hygienou, lidé trpí průjmy a umírají na otravu. Kdo může, kope si studnu, cena balené vody šla extrémně nahoru. Naštěstí zůstávají otevřené obchody, jídla je zatím dost. Ale i plyn na vaření závratně podražil."


Znásilňují všichni
Aktuálně největší hrozbou je pro mosulské ženy a dívky náboženská policie. Ta kontroluje, jak jsou oblečené, zkoušejí je také ze znalostí islámu. "Stačí jedna chybná odpověď a jste mrtvá, týká se to i dětí. Chovají se jako vlídní učitelé, ale jakmile najdou chybu, jsou krutí a nelítostní. Mnoho žen takhle zmizelo, některé byly popraveny přímo na ulici - třeba jen proto, že si oblékly červený šátek," říká Mary a dodává: "Je nebezpečné, aby se venku pohybovaly samy. Spousta jich takhle zmizela, prostě je vtáhli do auta a už je nikdo nikdy neviděl."
Dalším nebezpečím jsou mladíci, které Islámský stát využívá jako špiony a donašeče. A buduje si i armádu z chlapců sotva desetiletých: procházejí ideologickým a vojenským výcvikem, aby se z nich stali noví oddaní bojovníci IS. "Prý jsou nuceni dívat se dlouhé hodiny na videa, aby viděli, jak nepříteli správně uříznout hlavu," píše Mary.
V blízkosti Mosulu se nachází velká přehrada a především ropné vrty - právě z prodeje ropy získává IS miliony dolarů denně. Na město se chystá zaútočit nejen irácká armáda, ale i kurdští Peshmergové, nedávno do Iráku vstoupily vojenské jednotky ze sousedního Iránu. "Tisíce lidí nyní kolem Mosulu kopou příkopy, radikálové chtějí město ubránit za každou cenu. A nejdůležitější osoby Islámského státu včetně rodiny Abú Bagdádího už město opustily." Mary se obává, že i vojáci bojující proti IS budou stejně brutální: "Ve válce znásilňují všichni."
Autorka je novinářka a humanitární pracovnice, nyní působí v neziskových organizacích Pontopolis a Femisphera.

Proč muži chtějí sex a ženy potřebují lásku

14. listopadu 2015 v 10:56 | Mikalia |  Citáty
Jaký je rozdíl mezi mužem a ženou?
Žena chce, aby jeden muž uspokojoval každou její potřebu.
Muž chce, aby každá žena uspokojila jeho jedinou potřebu.

Pray For Paris

14. listopadu 2015 v 9:59 | Mikalia

:-) hezký citát

13. listopadu 2015 v 19:50 | Mikalia |  Citáty
"Došlo mi, že je jedno, kde jsi, nebo s kým jsi. Vždycky budu naprosto upřímně milovat tebe.

Výlet do vánočního domu

12. listopadu 2015 v 21:58 | Mikalia |  Fotografie

Jak se cítit skvěle?

11. listopadu 2015 v 12:28 | Mikalia |  Myšlenky 1
Jak se cítit skvěle?
Má to tři zásady ... Pohyb ( plavání, cvičení, procházky, vyjdu každé schody ) Zdravá strava ( stop rafinovaným cukrům, maso o víkendu, tučné omáčky knedlíky úplně vynechávám protože aby organismus zpracoval tak náročné jídlo, potřebuje na to hodně energie a my jsme pak unavení ) Koníčky, přátelé ( knihy nás naučí, fotografování dokáže zachytit svět vlastníma očima, hudba naladí a přátele dokážou vyvolat úsměv a my pak jdeme po ulici a úplně to z nás srší ten žár a chuť dál růst )


Doporučená literatura:

Hvězdy nám nepřály

8. listopadu 2015 v 23:43 | Mikalia |  Citáty z knih
Velkou část života jsem strávila snahou nebrečet před lidmi, kteří mě milují. To zatnete zuby. Podíváte se nahoru. Říkáte si, že když vás ten druhý uvidí plakat, bude ho to bolet a vy budete v jeho životě představovat jen smutek, ale nechcete být jen smutkem, a tak nechcete brečet. Tohle všechno si říkáte a koukáte přitom na strop, a pak polknete, i když krk se vůbec nechce zavřít, a podíváte se na člověka, který vás miluje, a usmějete se. (Hvězdy nám nepřály)"



Retro

8. listopadu 2015 v 22:48 | Mikalia |  Retro

Z lásky

8. listopadu 2015 v 22:47 | Mikalia |  Iphonek 6